The Misunderstanding

Některým hostům se u nás líbí natolik, že zde bydlí dlouhodobě. Což byl případ i jednoho mladého Inda. Žil u nás (ne u mě doma, ale na hotelu) už asi měsíc. Vždy, když procházel kolem recepce, zpomalil, abychom si mohli vyměnit pár společenských frází typu: „Zdravím, jak se máš, dobře, děkuji a Vy, také dobře, děkuji, to je dobře, přeji pěkný večer, uvidíme se příště.“

Some guests like our hotel so much that they stay a long time here. That was the case with a young Indian. He lived with us (not at my house, but the hotel) for about a month. Every time he walked past reception, slowed down so we could exchange some social phrases such as: „Hello, how are you, good, thank you and you, also good, thank you, it's good, have a nice evening, see you next time.“

Jednou, když kolem mne takhle procházel a položil mi onu větu – jak se máš – necítila jsem se zrovna ve své kůži. Rozhodla jsem se tedy náš předem napsaný scénář trochu pozměnit a odpověděla jsem: „Nic moc.“

Zaskočilo ho to natolik, že se dokonce i zastavil. Popošel o krok blíž a pak na mě spustil slet anglických slovíček s tím svým indickým přízvukem. Pochopitelně jsem mu rozuměla každé druhé slovo. Naštěstí však nebylo tak těžké většinu si domyslet. Přišlo mu mne líto, protože se necítím tak dobře, jako jindy (musím si to nějak zdůvodnit, ne?!). Rozhodl se pozvat mě další den na výlet. Mluvil cosi o autě a o zítřku, že bych mu mohla ukázat okolí (to jsem pochopila podle toho, jak rozmachoval rukou kolem sebe). Bylo to od něj opravdu milé, myslela jsem si. Bohužel (pro něj) jsem však zadaná, takže jsem jeho návrh musela odmítnout.

„Omlouvám se, ale nemůžu, mám přítele,“ řekla jsem a povzbudivě se na něho usmívala, abych význam svých slov aspoň trošku zmírnila. Když na mě však nechápavě vytřeštil oči, trochu jsem znejistila.

„Cože, teda pardon – na co jste se ptal?“

„Říkal jsem, že bych zítra přijel s autem, což normálně nedělám, takže nevím, jak se otevírá ta závora na parkoviště?“ opakoval znovu pomalu a ukazoval přitom rukou za sebe směrem na hotelové parkoviště. „Ale jinak samozřejmě akceptuji, že máte přítele,“ dodal na závěr s pobaveným úsměvem.

***

Once, when he went around and asked me - how are you - I just didn’t feel well. I decided therefore our pre- written script to modify a bit and I said: „Not much.“

It was shocked him so much that he even stopped. He took a step closer and then began to speak English very quickly with his Indian accent.  Of course I understood him every second word. Luckily it was not too hard to imagine most. He felt sorry for me, because I don’t feel good as always (I have to justify it somehow, right?). He decided to invite me the next day on a trip. He talked something about the car and tomorrow, that I could show him around (I decided by how his hand showed around). It was really nice of him, I thought. Unfortunately ( for him) I am not free, so I had to refuse his offer.

„I'm sorry, but I can not, I have a boyfriend,“ I said and was smiling at him encouragingly to mitigate of the meaning of my words. However when he google eyes at me, I started to be uncertain.

„What? Sorry - what did you ask?“

„I said I would come tomorrow with the car, which normally don’t do, so I don’t know, how to open the gate to the hotel parking?" He said again slowly and showed hand to the parking. „But, of course I accept that you have a boyfriend,“ he concluded with an amused smile.

Legální fotka z fotobanky: 

http://www.pixmac.cz/fotka/hands/000084129322?download=54e333d0a7c67d89763fd1c33c2f46de