Zombie na hotelu aneb Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka jinak

Tento víkend byli na hotelu ubytovaní (v rámci mezinárodní soutěže Leoše Janáčka) studenti z JAMU – z divadelní fakulty. Zastoupení bylo z celé Evropy. Měli jsme tu skupiny mladých lidí z Ruska, Slovinska, Polska, Rakouska, Finska, Itálie, Belgie, Německa, dokonce i ze Skotska! To, co jsem tu s nimi při svých nočních směnách zažívala, byste museli vidět. Obávám se, že mi ani neuvěříte!

To, že mi na recepci při ubytování sehrávali různé divadelní scénky – kdy na mě mluvili pozměněným hlasem, kdy si povídali s imaginárními osobami vedle sebe, kdy tu sborově zpívali (pěli takové árie, až nám přestalo fungovat čidlo u automatických vchodových dveří), kdy se jeden Polák dokonce rozhodl sehrát vprostřed recepční haly divadelní představení formou PATNÁCTIMINUTOVÉHO monologu (mimochodem velmi nudného, ale možná jsem zaujatá nebo tomu prostě jen nerozumím) – to bych ještě chápala, jsou to přeci herci, umělci.

Ale to, co tomu následovalo, mi už opravdu hlava nebrala.

Rakušanům přišlo zatěžko používat k opouštění hotelu recepční halu a hlavní vchodové dveře. Cestu si jednoduše zkracovali tak, že do pokoje lezli a vylézali oknem. Sice byli ubytovaní jen v prvním patře, ale neboť se toto patro nachází nad přízemím, kde máme recepci, restauraci a konferenční sály, jedná se potažmo o patro druhé a tak docela nízko to není. Použili k tomu svázaná prostěradla jako lano. Chytré, že?

Informace, že náš hotel je ryze nekuřácký, se skutečně minula účinkem! A to přitom všichni při příjezdu podepisovali prohlášení o nekouření pod hrozbou pokuty. Ale ne, že by se s cigaretou zavřeli na záchod nebo se vyklonili z okna, oni kouřili přímo v posteli a samozřejmě u toho usnuli. Respektive jeden Slovinec. Propálil peřinu, prostěradlo a dokonce i matraci durch! Můžu děkovat Bohu, že jsem tu neuhořela!

Během dne jsme tu měli svatbu. Svatebčané byli právě vprostřed veselého svatebního oběda, když se jim do restaurace začali stahovat zombie. Strašidelné bytosti potácející se ze strany na stranu, vydávající neidentifikovatelné zvuky. Zahalené v dece či jiných odpudivých hadrech, schovávající tvář pod kapucí, páchnoucí po trávě, mající v očích místo zorniček jen černé tečky. Došly na snídani! Nejen, že vyděsily půlku svatebčanů, nedaly si ani vysvětlit, že doba snídaní je už dávno pryč. Mimochodem když si na recepci přišlo ráno několik Italů pro klíče od pokojů, přesvědčovali mě, že je večer!

Tito lidé prostě nefungují za denního světla, přežívají v noci. Jsou to bohémové, mnohdy působící jako bludné duše, žijící mimo realitu. Věřím, že ve svém oboru mohou být jedničky – však proto se také dostali až na mezinárodní soutěž! Svými činy píší dějiny, vidí to, co normální lidé ne, jejich tvorbu obdivujeme, minimálně o ní mluvíme.

Ne nadarmo se však říká, že umělci jsou přinejmenším divní.


Legální fotka z foto banky:
http://www.pixmac.cz/fotka/cats/000068706373?download=7b938fec08e2440e3ecfb573f8ddf348