Jde vidět, že děda nečte můj blog

Dnes byla u mě doma milá rodinná návštěva. Pochopitelně jí předcházel obrovský úklid a přípravy, aby působilo vše bezchybně. Jistě to znáte. Přišla babička s dědečkem z tatínkovi strany. Oba se celý život pohybovali ve školství. Jejich profese však nekončila na stupni učitelském, oba též zastávali funkci ředitele/ředitelky. Babička krátkodobě, zato dědeček dořediteloval až v důchodu. A možná ani tehdy ne. Někdy mám pocit, že člověka soudí podle svých nekompromisních měřítek a vysokých nároků, které, jako PAN ŘEDITEL, dodržoval celý život. Ve svém oboru byl uznávaný. Přísný, ale spravedlivý. Pro mnohé obdivovaný - což je pro nás, vnoučata, pořád. Občas je však těžké v jeho očích obstát. A to je pravděpodobně hlavní příčina, proč se během našich setkání často přeme. Nejde o nic vážného, je to jen takové pošťuchování, kdo s koho. Prostě potvrzujeme pravidlo - co se škádlívá, to se rádo mívá.

Většinou to začíná úplně nevinně, zrovna jako dnes. Na jeho otázku, jak se mi daří v práci, jsem se rozpovídala poněkud víc, než jsem měla. Zmínila jsem i jednu ze svých velkých slabostí, to jest pozdní příchody. Jen tak mezi námi - rozhodně je nepraktikuji pravidelně, ale jednou za čas se stane, že přijdu s dvou minutkovým zpožděním. Samotnou mě to zlobí. Ale mám pocit, že čím blíž člověk bydlí svému zaměstnání, tím více se spoléhá na to, že tam bude za vteřinku. Vždy mě velmi překvapí, když se ta vteřinka najednou protáhne na dobu mnohem delší. Tohle se mi však dědečkovi vysvětlit nepodařilo. Ani to, že se svůj nedostatek snažím vyvážit jinak, např. tím, že jsem extrémně milá a vstřícná k hostům, nebo když je třeba, že zůstávám ochotně přesčas. Okamžitě se nechal slyšet:

"To u mě by ti tohle neprošlo. Za jeden pozdní příchod - první důtka. Za druhý pozdní příchod - druhá důtka. A po třetí bys už nemusela chodit vůbec."

"Tak bych nedošla," odsekla jsem dotčeně a trhla vzpurně rameny. 

"Takového zaměstnance bych teda nechtěl. Nemysli si," zvedl hlas a pohrozil mi prstem, "na tvoje místo čeká půl nezaměstnané České republiky! Vzít tužku do ruky a mlet hubou umí totiž každý!"

No, co na to říct?!

Snad jen to, že se vážně budu snažit chodit včas. Nejen do práce, ale kamkoliv. Přísahám!

A dědečkovi tímto vzkazuji, aby začal číst můj blog. Třeba pak uzná, že práce recepční není jen o tom, mít tužku v ruce a mlet hubou :)

Legální fotka z fotobanky:
http://www.pixmac.cz/fotka/clock/000053775509?download=743fab075c6300c724f19d95b3da6338