Asi bych si na to už mohla
zvyknout, přesto mě vždy překvapí, jak se někteří lidé dokážou přetvařovat. V průběhu
dne si hrají na vysoce ceněné a důležité podnikatele a v noci se z nich
stávají slušně řečeno prasata. Taková Popelka naruby. Pochopitelně za to
nemůžou. Omlouvá je alkohol. Oni si přece
nic nepamatují!
Největší experti na to jsou jedni
naši hosté, čtyřčlenná skupinka mladíků,
kteří k nám jezdí s cca dvouměsíční pravidelností již několik let.
Tzv. studenti, jak se pánové nechávají oslovovat. (Jen tak pro zajímavost, ten
hlavní z nich je sedmdesátý osmý ročník.) Údajně do Brna jezdí na zkoušky
dálkového studia. Podezíráme je však, že studium je pouhá zástěrka pro jejich
pánské jízdy. Ještě se totiž nestalo, že by v nočních hodinách byli
střízliví.
Čím častěji k nám jezdí, tím
nabývají většího přesvědčení, že bez jejich tržeb by hotel zkrachoval. S několika
promile v krvi zavání jejich chování nevhodnou familiárností, suverenitou,
až drzostí. Prostě se domnívají, že si mohou dovolit vše. Začalo to tím, že se jali
veškerému personálu tykat, byť někteří z nás jim nadále vykají. Dále (nevím
kde) nabyli dojmu, že jsou okouzlující zpěváci. Začali vysedávat v recepční
hale a do ranních hodin trylkovat, brnkat na kytáru a obšťastňovat ostatní
hosty svým pěveckým (ne) umem. To, že by restaurace speciálně kvůli nim měla
zůstat otevřená nad rámec otevíracích hodin, už berou jako samozřejmost. Svou
inteligenci však definitivně prokázali za mé noční.
Značně přiopilí se vrátili z nočního tahu městem asi kolem jedné
hodiny ranní. Místo, aby šli spát, usalašili se na pohovce naproti recepci. (Mimochodem
takové hosty, kteří si hotel pletou s hospodou, opravdu zbožňuji.)
Objednali si piva a spustili:
„Slečno, jsme strašně nadržení, co s tím budete dělat?“
Neodpovídám, jen si vyměňuji alarmující pohled s naším pánem z ochranky.
Už z minulosti totiž vím, že je lepší se do podobných diskuzí vůbec nemíchat.
„Dívej, jak se červená, ta to určitě chce! Přestaň si hrát na
upejpavku, takový, co se naoko zdráhaj, známe moc dobře!“
V tu chvíli do debaty vstupuje security man: „Brzděte, pánové!“ Umlčelo je to však jen na chvíli.
„Já chci mrdat,“ svěřil se nám pan podnikatel. „Co kdybych se ti
vystříkal aspoň do pusy?“
Předpokládám, že to bylo mířeno mně. I když ve sletu dalších událostí o
tom šlo pochybovat. Pán z ochranky mě totiž následně poslal dozadu, abych těm
opilcům nebyla vůbec na očích a zbytečně je nedráždila byť jen svou
přítomností. Místo mě si stoupnul za recepční pult a suverénně se jich otázal,
jestli jim může ještě s něčím pomoc. (Taktně řečeno: BOŽE, UŽ JDETĚ DO…
SPÁT!) O to větší bylo naše překvapení, když se nechali slyšet:
„No, vlastně jo, i ty můžeš pomoct, potřebovali bychom vyprázdnit pytle…“
Věřím, že mnozí z vás by se
jistě už neudrželi a pánům studentům by dopřáli i něco jiného, než čeho si žádali.
Lehčeji se to však povídá, než dělá. Jsme pracovníci hotelu a s hosty vždy
musíme jednat s úctou a respektem. Neboť však tahle zkušenost již hraničila
se sexuálním obtěžováním, (těch pár vět jsou jen perličky, které zde uvádím k pobavení,
ve skutečnosti jsme se s nimi trápili až do tří hodin do rána), po
skončení směny jsem se rozhodla na ně stěžovat přímo u vedení hotelu. A to se
zachovalo bravurně. Pánové byli při odjezdu odchyceni s tím, že pokud by se
ještě jednou někdy něco podobného opakovalo, na náš hotel by měli již vstup
zakázán.
Dnes jsem se s nimi setkala
od té doby po prvé. Naštěstí to bylo během dne, kdy už odjížděli. Ani jeden se
mi nepodíval do očí. Opět mi vykali a pan podnikatel mi důležitě diktoval název
své firmy, na kterou si přál vystavit hotelový účet. S úsměvem na tváři
jsem mu ho podala, v duchu jsem si však myslela své:
„Ty jedna Popelko s tváří prasete...“
Legální fotky z foto banky:
http://www.pixmac.cz/fotka/%C5%BEe+to+co+je+to+v%C5%A1echno+o++sxsw/000055519187
http://www.pixmac.cz/fotka/pig/000082239627
Žádné komentáře:
Okomentovat