Krasívuju děvušku? Jsme hotel a ne bordel!

V návaznosti na můj předchozí článek Siesta aneb jsme hotel nebo bordel píši o mé další zkušenosti, která mé vnitřní váhání CO vlastně jsme, jen umocnila. Pravda – tentokráte jsem za to mohla já a přísahám, že v mém podání se to už opakovat nebude. Nejen, že ve světle následujících událostí vypadám jako pokrytec, (no, vzhledem k tomu, že jsem posledně moralizovala a nyní jsem udělala to, co jsem udělala, jím opravdu jsem), ale mohu vám říct, že jsem se za vše řádně vytrestala sama. Ve stručnosti – to, že někteří hosté chodí na recepci s požadavkem, aby jim recepční zařídila „slečnu za peníze“ na pokoj, (pokud byste mne rovnou nemohla potěšit vy, slečno – to teda nemohla!), to je v hotelech normální. Alespoň tam, kde jsem zatím pracovala, se to dělo běžně. Jde o to, že do této doby má odpověď zněla vždy stejně: „Velmi se omlouvám, ale my tady tyhle věci neposkytujeme, ani nedomlouváme.“

V poslední době k nám však vytrvale na recepci chodili zástupci night clubu Red House s tím, že když jim zavoláme, z částky, kterou bude host za slečnu platit, dostaneme na ruku tisíc korun. Pochopitelně jsem tomu ze začátku nevěnovala téměř žádnou pozornost. Když mi však dva z mých kolegů na recepci řekli, že této nabídky již využili a lehko tak přišli ke slušným penězům, rozhodla jsem se, že bych mohla slevit ze svých přísných zásad a také to zkusit. Taková „tisícikoruna zadarmo“ by se zrovinka v době dovolených hodila jako sůl. Netrvalo dlouho a dostala jsem příležitost.

Krátce po začátku mé noční směny, mohlo být tak půl deváté večer, mi na recepci přišli dva rusové.

„Já chaču krasívuju děvušku!“ Opřel se mi jeden (ten starší, objemnější) o pult a chtivě na mě mrkal.

„Ehm, ano. Mám tady kontakt na jeden noční klub. Můžu tam zavolat, aby vám jednu poslali. Máte nějaké speciální požadavky?“

Rus měl očividně jasno: „Chci, aby byla krásná!“   

Stejná slova jsem opakovala do telefonu muži, jehož číslo bylo na vizitce night clubu.

„Není problém, mám tu jednu moc hezkou, devatenáct let. Hned ji posílám,“ ujistil mě a my s Rusem nedočkavě čekali, až dojede. Neboť Rus chtěl na slečnu mermomocí počkat zde, (na pokoj si nechal odnést pouze šampaňské se skleničkami), měla jsem o zábavu postaráno. Neustále se ujišťoval, jestli bude pěkná, cena ho ani nezajímala. „Tak pěkná jako vy!“ pochleboval.

„Češky jsou všechny hezké!“ usmívala jsem se trochu nuceně.

Za nedlouho vešel do recepční haly vysoký muž v závěsu s černovlasou slečnou. Delší vlasy jí padaly do tváře, nezakryly však to, že každé její oko se zdálo jaksi jinak veliké. Možná tento dojem vytvořily její černé oční stíny, kterých měla přehršel. Ve stejné barvě měla i nehty. Jeden piercing nad rtem a druhý v bradě. Permanentně se mračila a zarputile hleděla do země.

„Ach, dobrý večer, vy jste z Red Housu?“ zeptala jsem se a snažila se zakrýt, jak moc jsem zaskočená.

Po kladné odpovědi jsem se naklonila přes recepční pult a se slovy: „Už tady máte svoji slečnu!“ jsem vyrušila Rusy z vášnivé debaty. Když se jejich tváře otočily směrem k nám, v první chvíli na nich šlo zahlédnout úlek, pak nevěřícnost a nakonec zarputilost.

„Ne!“ vykřikl ten hlavní a své odmítnutí doprovázel záporným vrtěním hlavy a rukama, které v obraně natahoval před sebe. „Já něnáda, eta já něnáda!“

No a je to. Jenže co teď? Otočila jsem se zpět na vysokého muže a s omluvným výrazem ve tváří se to snažila vysvětlit: „Víte, prostě, pán si představoval asi jinou barvu vlasů.“

Muž se na mě chápavě usmál: „Tak to zavolejte šéfovi, já jsem jenom řidič.“

Tak jsem zavolala ‘šéfovi‘.

„Pán by raději blond? Není problém, seženu!“

„Ale prosím vás, hlavně, aby byla pěkná!“ prosila jsem ho zoufale, neboť mně samotné bylo trapně jak za Rusa, který se tvářil jaksi přešle, tak za slečnu, která si šla ven zapálit a vypadala přitom jako zpráskaný zmoklý pes.

Za dalších 45 minut (dvě piva a výměnu zteplalého šampaňského za vychlazené) vešla na recepci známá tvář řidiče a za ním – nejprve jsem zahlédla kštici sice světlých za to prudce vlnitých vlasů rozčepýřených kolem hlavy připomínajíc lví hřívu. Po té jsem si všimla velkých rudě namalovaných úst a nakonec (o něco níže) obrovských běloskvoucích prsou, které div nevypadly z titěrného trička. Nemohu říct, že by byla slečna škaredá. Svým ojedinělým vyzývavým způsobem byla hezká, ale Rus měl o kráse jinou představu.

„Ne!“ Opakovala se situace s první slečnou.

„Proč ne?“ ptala jsem se už trochu otráveně. To jsem se zase do čehosi uvrtala! Měla jsem práce nad hlavu a místo toho jsem řešila tohle!

„Já jsem řekl, že chci hezkou!“

„Ale vždyť ona je hezká! Moc hezká!“

„Chci takovou, která vypadá jako ty!“ (To snad ne?!)

Nevěděla jsem, jak na tenhle argument reagovat. V tu chvíli se však na Rusa otočila samotná dívka a plynulou ruštinou se ho zeptala: „Já se ti nelíbím?“

Bylo vidět, že to Rusa zaskočilo. Dál si však stál za svým: „Jsi pěkná, ale já chtěl něco jiného.“

Lvice smutně odešla a já se jala znovu volat ‘šéfovi‘: „Máte nějaké fotky?“

„Bohužel. Pán si však může přijet vybrat sám, řidič by ho mohl přivést a následně zase odvést zpět na hotel i s dívkou.“

O tohle však nestál zase Rus. Vlastně už nestál o nic od této ‘firmy‘.

„Vždyť ty holky nebyly zase tak špatný, ne?“ ujišťoval se ‘šéf‘. Já se však místo odpovědi vymluvila na to, že tu mám hosta a konečně (snad jednou provždy) zavěsila.

Pro Rusa to však neskončilo.

„Pažálasta, já chaču krasívuju děvušku! PAŽÁLASTA! Jsem za to ochoten zaplatit cokoliv!“

Teď už mi nešlo ani o ty peníze, jako spíš o to, aby už konečně vypadl a já měla klid.

„No, dobře tedy, zkusím zavolat do Moulin Rouge.“ Je to však tvá poslední šance – dodala jsem v duchu.

„Dobrý večer, potřebovala bych pro jednoho našeho hosta slečnu, ale musí být pěkná. Opravdu pěkná. Už dvě odmítl! Nejlépe štíhlá s dlouhými světlými vlasy!“

„Blondýnky jsou momentálně zaneprázdněné. Ale mám tu jednu tmavovlasou slečnu, vlasy má sice kratší, ale je to kočka! Ta se bude líbit, za to vám ručím!“

A tak jsme opět čekali.

Tentokrát došla sama, bez řidiče. Vysoká, štíhlá, v černé kožené bundě. Přirovnala bych ji ke krásné pružné levhartici. Vlasy sice úplně kraťoučké, tmavé. Trochu mi připomínala nedávnou Českou Miss Gabrielu Kratochvílovou. Triumfálně jsem se otočila na Rusa a měla upřímný šok, když jsem ho viděla opět kroutit tou jeho červenou hlavou ze strany na stranu.

„Ta je přímo nádherná!“ říkám už výhružným hlasem nepřipouštějícím námitky. Rus mě však dorazil.

„Já chtěl holku, ne chlapa.“

Tak. Slečna hrdě odešla, z Moulin Rouge volali, že pro dnešek už mají všechny ostatní dívky obsazené a já milému Rusovi řekla, že už mu krásnější slečnu hledat nebudu. Značně otráveně mi na recepční pult hodil pětikorunu a s pusou plnou nadávek se i se svým kumpánem konečně odebral na pokoj. Asi spolu šli vypít to šampaňské. Hodiny ukazovaly blížící se půlnoc a já se, zcela vyčerpaná, mohla konečně pustit do práce.

Jak jsem řekla na začátku - bylo to poprvé a naposledy. Jsme hotel a ne bordel!

Legální fotka z fotobanky: 
http://www.pixmac.cz/fotka/pouli%C4%8Dn%C3%AD+sv%C4%9Btlo+1+ze+2/000083772179